Historie
Organizace nás rybářů je v Jičíně od roku 1941.
To znamená, že vznikla v období 2. světové války
(za tzv. protektorátu).
My jsme však rybařili na rybníku Kníže již za prvé republiky. Tehdy totiž řezník Hanousek měl rybník pronajmutý. Když potom vypověděl městu nájem, došlo k tomu, že město počalo prodávat povolení k chytání ryb na tomto rybníku. Poplatek byl 100 Kčs na rok. Bylo nás tehdy málo, asi do dvaceti zájemců (rybářů). Pokud se ještě pamatuji, tak to byli – první radní města Jičína Vaňha, ředitel pojišťovny Klobouček, učitel Trejbal, holič Vinklář, stráž. Jelínek, vrátný nemocnice Valášek, nádražák Tomíček, čet. str. Záveský, zahradník Macháček B., knihař Macháček J., švec Podzimek, bednář Drbohlav a jiní.
Město zarybňovalo rybník nákupem pěti metráků lína od Šlikovského panství. Kaprů tam bylo jen malé množství, co tam zbylo po Hanouskovi. Zato tam bylo spousta krásných karasů. Ty však uměl chytat pouze učitel Trejbal a od něho se to učil Vinklář.
Čas letěl a přišla válka. Vaňha jednou přišel s nápadem, že založíme rybářský spolek. Projednal to v radě města. Navrhl, že si budeme zarybňovati sami a městu tak odpadne jedna starost. Podařilo se a tak jsme v roce 1941 na schůzi v bývalém hostinci Rumburk, spolek založili. V té době již s námi chytával sedmnáctiletý Přemek Bilanský, který se v roce 1942 (dovršil 18ti let) stal také členem. Za předsedu byl zvolen Vaňha, jednatelem Záveský, hospodářem Drbohlav a pokladníkem Trejbal. Záveský, který byl jako četník v důchodu, se najednou rozhodl, že půjde ještě sloužit. Němci jej odveleli do Terezína. Zde později asi pomáhal zavřeným vlastencům a tak se stalo, že když byl jednou na dovolené v Jičíně, dostal rozkaz okamžitě se vrátit do Terezína. Od té doby jsme jej již nikdy neviděli. Funkci po něm převzal Klobouček. Peníze jsme žádné neměli tak jsme zprvu zarybňovali tím, co se nám podařilo vysakovat na rybníku Ostružno, vždy po jeho výlovu. To se dělo na Poráku. Tam bývalo mnoho ryb, hlavně línů a štik. Jednou jsme tam nachytali na čtyři tisíce štiček až 15 cm dlouhých. A protože bylo na Knížeti hodně raků, tak jsme při chytání ryb měli za povinnost chytat na rakáček raky. Večer to vždy někdo oběhl s košíkem kopřiv a v tom se to posílalo do Prahy. Za každý kus jsme dostali 2 Kč. Když už raků ubylo a peníze bylo potřeba, tak Šlikováci slovili rybník Kníže. My jsme v té době ještě žádné nářadí neměli. Slovilo se přes 60 tříkilových candátů, pár velkých kaprů a línů. Hlavně však mnoho karasů od 50-75 dkg. Všechny jsme hravě prodali a měli jsme peníze na násadu kapra. Candáty a ostatní vážnou rybu jsme dali prozatím do sádek pod rybníkem a potom jsme vysadili všechno zpět. Vzpomínám až na jednoho candáta, kterého si o schůzi vyžádal Drbohlav, prý pro pana faráře. Jak to s rybou dopadlo, nevím. Veškerou dopravu násady a při brigádách zajišťoval traktor s vlekem. Ten vždy ochotně zapůjčoval zdarma Macháček B. To už nás bylo kolem 60ti členů a tak jsme se počali sháněti po dalším povodí.
Chtěli jsme pěstovat vlastní násadu. V té době se také měnili funkce. Za předsedu, který nám odjel do Prahy, byl zvolen prof. Rybařík, jednatelem lahůdkář Hradecký. Ten však brzo skončil a převzal to učitel Englman. Hospodářem byl zvolen Macháček J. a pokladníkem obchodník prádlem Kylar. Pověřili jsme tenkrát předsedu, aby se zeptal statkáře Ševců v Oboře, zda by nám nepronajal malý, ale pěkný rybníček. Ve schůzi jsme se dozvěděli, že statkář nechce, aby tam chodilo moc lidí, ale rybníček nám pronajal. Pronájem byl tehdá 300 Kč ročně. Rybník byl velice výnosný a odchovali jsme tam krásné kapry i líny. Brigád samozřejmě přibývalo, ale všechno se dělalo s nadšením, zdarma a užilo se při tom i legrace. Chytávali jsme hodně na plovárně a večer na hrázi rybníka. Pamatuji se na takovou psinu. Při večerním chytání na plovárně zabral někomu úhoř a všem dohromady nám to smotal. Když jsme to všechno vytáhli i s úhořem, tak Karel Šuků vykřikl: "To je můj!" a jednoduše úhoře od udice uřízl. Hodil úhoře do aktovky a byl pryč. Když jsme to všechno asi po půl hodině rozmotali, tak se zjistilo, že úhoř se chytl na prut dědy Nývlta. Chyběl mu totiž uříznutý háček. Podobných legrácek bylo u vody mnoho. Když bylo již po válce navrhl jednatel Englman, že bychom mohli obnovit bývalý rybník Hádek. Všechno projednal MěNV s vedoucím výstavby Rohem. A tak za jeho odborného dozoru, za technické pomoci Adolfa Pospíšila a za jeho vedení brigádních prací, jsme během dvou let tento rybník obnovili. V roce 1947 byl rybník dostavěn. Veškeré práce včetně zdění hráze a postavení požeráku byly zdarma. Áda Pospíšil měl přísný dozor a běda tomu, kdo se chtěl glejt. Pracovní povinnost byla 60 hodin. Kdo měl přes 100 hodin, mohl si za rok chytit 30 kaprů. Mnozí v těch letech měli i přes 200 hodin a skutečně odpracovaných (zdarma). Pro ty stanovené vysoké brigádnické hodiny jsme měli stále jen kolem 60ti členů. Kdo měl odpracováno 60 hodin, dostal sice povolenku, ale soudilo se o něm, že je lajdák a přísežným bylo naznačeno, aby jej vedli v přísné evidenci. Vzpomínám si, že jednou po jedenácté hodině večer jsme kontroloval rybáře (nějakého Báčka) a na jeho místě jsem nalezl 12 kaprů (z toho několik pod míru). Měl je zabalené v hadru a schované v rozbité stěně hráze. Byl za tento čin vyloučen z našeho spolku a nikdy již nepřijat.
Po výlovech Hádku a Obory bylo vždy tolik kaprů, že každoročně jsme do Knížete vysazovali 1000 kusů vážných kaprů. Jeden rok jsem na Hádku do metrové hloubky vysadil v uzavřeném koši candátí jikry (z Tábora). Na podzim jsme slovili mnoho desítek tisíc candátích ročků. Ti se z části dali do Knížete a druhá část se nechala dorůst na Hádku na C 2. Po třech letech jsme na Knížeti chytali 3 kg candáty téměř na jistotu. Byla to krásná rybařina, ale na práci nás bylo málo. Bylo to velmi náročné. V padesátých letech je jednatelem Judr. Bilanský a pokladníkem prof. Trejbal, bratr učitele, který se odstěhoval do Litoměřic. V roce 1953 byl dostavěn rybník Dvorce. V té době jsme za hospodáře zvolili Františka Lejska. Již jsme měli mnoho nářadí: kádě, sítě atd. Vše bylo uskladněno u Františka Kocourka ve stodole. Teprve mnohem později bylo postaveno za dozoru Ády Pospíšila vlastní skladiště. To již měl spolek dostatek finančních prostředků a Áda zakoupil pro spolek nákladní auto Praga. Auto bylo velice levné, ale také staré. Říkali jsme mu Andula. Vzpomínám jak jsme jednou vezli do Jilemnice násadu Kapra. Jel jsem s manželkou a Áda řídil. Za Pakou na jednom velkém kopci byla Andula tak unavená, že Áda jel cik cak. Najednou vzkřikl: "Oba ven a tlačit!" Tak jsme s manželkou vypadli a za posměchu kolemjdoucích jsme náklaďák tlačili do kopce, pomohlo to a násadu K 2 jsme v pořádku dovezli.
Po výstavbě rybníka Dvorce napadlo Ädu Pospíšila postavit na Dvorcích rybářskou chatu. Dá se skoro říci, že ji postavil sám. V té době měli členové brigády splněny. A tak se dá říci, že si Áda postavil svůj rybářský pomník. Je ho velká škoda a bude vždy ve vzpomínkách všech poctivých jičínských rybářů. Když byl rybník Dvorce dostavěn rozhodl se MěN¨V všechnu práci rybářům zaplatit, bylo to však vše proplaceno 1:50, neboť v tomto roce došlo k měnové reformě. První rok se Dvoreček naplnil jen z třetiny a tamější usedlíci tvrdili, že tam budeme nosit vodu v konvích. Za rok na to byl však rybník bohatě naplněn. Byl jsem ustanoven patronem tohoto revíru a kapr se tam vytřel s velkým úspěchem. A protože se mi nepodařilo prosadit, aby se tam vysadila štička, byl kapřím plůdkem přemnožen. Plůdek byl po dva roky slovován čeřenem a uskladňován ve vývařišti (sádka ještě nebyla). Plůdek byl prodáván jiným organizacím. Každý si zaznamenával kolik plůdku vylovil a po prodeji hospodář Uher dal každému za kus 1 Kč. Dvorce jsme rok po napuštění zahájili a potom tam byla rybařina. Ráj. Kapři brali na brambor jak vzteklí a bylo těžko nahodit do záběru druhý prut. Hospodáře Uhra potom vystřídal ve funkci Josef Bednařík a po odstěhování převzal funkci Jiří Ondráček. A od toho okamžiku budou již vzpomínat povolanější.
Na požádání F. Langhanse zavzpomínal Jiří Macháček, zakládající člen naší ZO.
